Www Ctxmortgagemortgagerefi Ctx Mortgage Mortgage Ctx Mortgage Mortgage Szh Activity Product House Ctx Mortgage Mortgage Zpověď workoholika |

Zajímavý článek, rád bych se ovšem dozvěděl, proč trávíte tolik času v práci , proč nejedete večer včas za dětmi a ženou tak jako ostatní – proč se pak divíte že všichni už spí ….. A pokud strávíte půl směny záseky na internetu, proč se pak divíte, že jste v práci do půlnoci abyste vůbec něco udělal …… Toto mi nepřijde jako klasický prototyp workoholika, bez urážky.

Souhlas s předchozím příspěvkem. Tam budou jiné věci než workholismus. Jen přeji pisateli článku, aby našel odvahu a upřímnost do toho jít.

Doplnění autora: workholika
Díky vám za komentáře, díky za přečtení, za podporu, za vyjádření.
Co k tomu napsanému dodat ?
Byla zde spousta otázek, nebo taky že to nebyl workholismus, nebo proč jsem to dělal.

Proč ?
Budu se to snažit popsat.
To co jsem napsal je věc která je nyní, přesně 12 měsíců stará. Ano už je to rok, co se toto stalo. Moje dcera měla 1,5 roku. Skoro jsem jí neznal.
Proč jsem pracoval ? pro peníze ? Né.
To všechno má složitější kořeny, a vždy jsou ty kořeny někde dál, někde na začátku Vás.
A když na ně přijdete, je to skvělé. Je to jako se vrátit zpět a začít znova. A přitom jste už jednou něco ošklivého zažili a najednou se můžete vydat na tu cestu znova a přitom se vyhnout těm špatným věcem. Je to jako udělat expedici na vysokou horu, první nezvládnout, vrátit se domů a … buď zanevřete na hory a nebo se připravíte líp a příště tu horu vylezete s úsměvem a radostí.
Tak přesně o tom je uplynulý rok.

Vyrostl jsem v malé vesnici na Moravě, chtěl jsem létat za vojáky, rodiče mi to nepovolili, šel jsem se učit na truhláře – protože řemeslo má přece zlaté dno a taky jiná možnost nebyla. Po škole kde vás to nebaví práce s chlapama okolo 40 let, takže dost soda. Pak vojna, super, ale z vojny do práce. Nabídka do Prahy. Tak jo, svobodný, proč né. Práce, zábava, práce. Zůstával jsem v Praze, protože cesta domů byla úmorná (pátek domů, neděle zpět) a byl jsem sám. Vedl jsem lidi, práce. Pak jsem začal dělat něco jiného, mimo obor. Obchod, prodej, dnes by se řeklo B2B. Začalo to v realitce (využití stavební praxe). Následně TV3, produkce, pak časopisy, média. Měsíčník a práce na založení čtrnáctideníku. Pak denník, pak týdenník. Opět měsíčník a nakonec založení svého vydavatelství a vedení svého měsíčníku a všech aktivit okolo.

Sehnal jsem si kolegu, investora, udělal se projekt, plány, cashflow, sehnala se redakce, grafika, témata, obsah a…. zkrátka se to rozběhlo. Na trhu byla velká mezera, a tak jsme byli brzy dvojka na trhu. Co to obnášelo za práci … zde je ten workoholismus do kterého se dostanete velmi rychle.

Je to vaše firma. Váš projekt, vaše dítě. Vy víte jak to dělat nejlépe, co by se tam mělo dělat, kdy, o kom psát, s kým, jaký fotky, jaká grafika, fonty, a … zkrátka jsem to chtěl dělat nejlepší, nejlíp a podařilo se to. Úspěch ale byl tak velká daň, že přestáváte vnímat okolí. To nejbližší. Ty další potřebujete kvůli businessu, tak jim dáte přednost. Ti doma přece počkají. Vždyť oni vědí, že to děláte pro ně.
Práce od samého rána (cca 7:00 hodin do večera, rána, přes noc v kuse. Ráno komunikace s lidmi ve firmě, plánování co dál, pracovní schůzky, obchod, zajištění chodu časopisu, odpoledne sepsání všeho a posunutí dál aby to fungovalo, večer shánění o čem příště, co dál, nápady na webu, info z webu (konkurence, dění ve světě z oboru, hledání zajímavostí, čím se odlišit, být jiný, plánování) do samého rána. V kuse. Jak se to takto rozběhne, tak se ten kolotoč hodně rychle točí a vy se buď držíte zuby nehty, nebo vypadnete. Co je lepší ?
Dneska už můžu říci, a je to moje momentální pozice, že bych nerad udělal zase rekord v otáčkách na kolotoči a držel se zuby nehty. Zatočím se, ale zavčas vystoupím a půjdu se bavit taky jinam.

A jak to skončilo.
Našel jsem si byt v Praze, protože cesty v noci domů z večírků, akcí a hlavně po práci byli riskantní. Začal jsem občas přespávat v Praze. Manželka podala žádost o rozvod. Sepsali jsem dohodu o majetku, dětech. Zůstal jsem bydlet v Praze. Žena už mě domů nechtěla. Chápu jí. 30.4.09 nás soud rozvedl.

Nyní:

Bydlím 800m od dětí – chci jim být nablízku.
Pracuji na sebe, jen sám, žádní podřízení a vedení lidí.
Od 9/2008 dodnes – jsem se intenzivně na sobě pracoval. Vzdělávací semináře – time managment, vedení lidí, cesta k sobě samému, vztah k penězům, vztah k rodičům – odpuštění, pochopení, tvůrčí kreativita, odstup od reality dění a shonu za kontakty a pseudokamarády, důležitost osoby a vztahy, budování vztahu s lidmi kteří jsou oporou a vzorem, setkání s mentory. Fyzické zapojení – uběhnutí půlmaratonu, trénink kickbox, čtení knih, zajímavé filmy, semináře, divadlo (např. Vizita Jardy Duška, 4 dohody), web a příroda. A také peoplecomm :-) Narazil jsem na tuto firmu na seminářích v Maitrea. Našel jsem si webovky a od té doby mi hodně pomohl.
Náhoda ?
Náhody nejsou.
Díky za práci co Tomáš zde dělá.

Shrnutí toho všeho ?

Mínusy:

Přišel jsem o své „vytvoření dítě“ – časopis který měl být nejlepší na světě a za který jsem dýchal
Přišel jsem o peníze – opravdu nejsou až tak důležité. Dávají volnost, ale i s dolarem na den jde užívat si života
Přišel jsem o firmu – ano, vést lidi je velmi těžké, a pokud z nich chcete maximum, musíte udělat minimum nechat jim volnost
Přišel jsem o známé – najednou lidi se kterými se intenzivně setkáváte kvůli práci nejsou tak důležití jak jste si mysleli. Ano, jsou důležití pro tu práci.
Přišel jsem bydlení s rodinou – společné snídaně, koupání, vstávání, posezení u jednoho stolu
Přišel jsem o manželku – tu se kterou jste se milovali, kterou jste uviděli a řekli si, to je ona
Přišel jsem o děti – kterým bych chtěl dát vše a udělat pro ně maximum.

Plusy:

Poznal jsem spousty zajímavých lidí, zažil jsem nepředstavitelné zážitky během velmi krátké doby, poznal jsem fungování firmy a jaké to je vést firmu, dostal jsem se z malé vesnice na Moravě do velkého kolotoče businessu, zdokonalil a naučil jsem se spousty věcí, poznal jsem jaké to je propadnout práci, poznal jsem přátelé a ty co vám pomůžou když je vám těžko (z toho seznamu v telefonu je to opravdu jen cca 2-4 lidi, ti co vám pomohou, zbytek jsou jen známý). Pracuji dál, ale jen tehdy když chci, a tolik abych zvládl další věci. A hlavně, nechci pracovat jako dřív – budu pracovat od, do, a když se to neudělá hned, tak to neuteče – zítra je taky den. Nechci a nejsem závislý na netu, počítači, práci.
Mám a chci mít čas na sebe – sport, výlety, známé, zážitky, vzdělávání se a přemýšlení.
Mám čas na své děti – když jsme spolu, maximálně si to užíváme, bavíme se, smějeme se, a nechci, nechci s nimi nic řešit, jen si užívat to jejich bezstarostné mládí, které mě tak hodně učí.
Učí mně, jaké to je -

ŽÍT.

Jakube, vážím si vás za vaši otevřenost. Z toho, co jste napsal mám dobrý pocit. Mám radost, když se někomu podaří dostat se z těžkých životních situací a začít znovu, lépe a jinak.

Člověk potřebuje asi zažít extrémy, aby ocenil opaky – potřebujeme si sáhnout na neštěstí, abychom pochopili štěstí nebo nemoc, abychom se dovedli zaradovat ze zdraví.
Já minulý týden potkal totální zavřenost (strávil jsem den s lidmi, kteří nebyli zvyklí mluvit o tom kdo jsou a jak se mají), a tak znovu jásám nad Kubovou otevřeností. O co snadněji se funguje s člověkem, který nemá na tváři osm nánosů masek a nejede s vámi hrátky (alespoň pro mě).
Díky! Díky!

Tenhle článek, příběh, situace, se mně hodně dotýká. Opravdu je velmi silné, jak to tady, Jakube, dáváš otevřeně do světa. Dík. Znám takový příběh docela zblízka, z velmi blízké vzdálensoti a často se ptám, co udělat jinak, jak to zachránit…. Jde to i jinak, než tu hru dohrát až dokonce? Bude další stromovka?

Protože je o blog, mělo by se tady co nejvíce diskutovat a psát. Tak jdeme na to. :)